|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Praktický chov pštrosů Systém chovů Rozlišují se 3 systémy chovů: intenzivní, polointenzivní a extenzivní systém. "Intenzivní" znamená, že se ptáci chovají na malé ploše a při úplném zásobování krmivy a venku. "Extenzivní" se označuje chov na velkých plochách, které téměř výhradně zásobují zvířata. "Polointenzivní" značí mezistupeň. Všechny tři systémy vycházejí z toho, že pštrosi se chovají pro produkci masa a peří a proto jsou poráženi v cca 14 měsících - s výjimkou chovných ptáků a zvířat určených k dalšímu prodeji. Který systém bude použit, spočívá v místních skutečnostech, jako je přítomnost ploch a
podnebí. Pro optimální přizpůsobení mohou být vzájemně kombinovány prvky rozlišných
systémů. Výhody a nevýhody tří systémů chovů jsou krátce popsány následovně: Intenzívní chov Sběrem vajec a umělým líhnutím se docilují vysoké výsledky reprodukce na slepici (více než 20 kuřat na slepici a rok). Chovem na malém prostoru je umožněn častější styk s ptáky a stálé pozorování, což je prospěšné zejména u kuřat. Vysoká hustota stavů podmiňuje zvýšenou náchylnost vůči nemocím a vyžaduje intenzivní ošetření, přísnou hygienu a pravidelné očkování. Krmné náklady, zejména u jatečných ptáků, jsou při tomto způsobu chovu nejvyšší. Polointenzivní chov Jako u intenzivního chovu, jsou vejce odebírány z ohrad a uměle vylíhnuta. Po vylíhnutí jsou kuřata dána na výchovu k pěstounům. Mladí a jateční ptáci mají přiděleno na zvíře asi 500 m2 vojtěškové pastvy a doplňkově poloviční krmnou dávku kompletního krmiva. Během sezóny líhnutí se chovají chovná zvířata v hejnech do 40ti ptáků na 0,2 - 0,4 ha na jedno zvíře. Chovní ptáci jsou zásobováni před a během snášky plně krmivem, aby se předešlo nemocím u kuřat podmíněných nedostatky ve výživě. Větší prostor na jedno zvíře oproti intenzivnímu chovu působí pozitivně na zdravotní stav a náklady na krmení. Ptáci si mohou během sezóny líhnutí sami zvolit své partnery, čímž se zabrání nesnášenlivosti párů. Chovnou užitkovost jednotlivých zvířat nebo párů však lze jen stěží sledovat. Obzvláště je ztížen odhad plemenné hodnoty, selekce a "merzen" nevhodných zvířat. Extenzivní chov Ptáci se chovají téměř jako divoce žijící ptáci, tedy na rozsáhlé ploše, líhnutí a odchov jsou přenechána výhradně pštrosům. Kuřata jsou ve stáří 3 - 4 měsíců odstavována od rodičů. Doplňkové krmivo se v zásadě nepodává, pop. V omezeném množství během sezóny líhnutí. Extenzivní chov je nejpříznivější vzhledem k nákladům na krmení. Kromě velkých ploch, které musí být k dispozici, způsobuje manipulace s ptáky, kteří jsou téměř divocí, také často potíže. Pravidlem jsou problémy s endo a ektoparazity. Hodnoty rozmnožování na jednu slepici jsou nízké, protože ptáci sedí na vejcích již po ukončení první násady a potom je pro ně sezóna líhnutí ukončena. Pro ekonomicky směřované zemědělské využití pštrosů v evropském prostoru není tento způsob chovu zcela určitě praktikovatelný. Ohrady V této kapitole jsou nastíněny některé všeobecné myšlenky: Zpravidla je používáno více ohrad pro každý účel. Střídání ohrad pro každý účel. Střídání ohrad a jejich vyprázdnění na určitou dobu k tomu, že se přeruší koloběh infekcí určitých parazitů. Chovný výsledek zvyšuje oddělené umístění chovných ptáků před vlastní sezónou líhnutí podle pohlaví. Zvířata se zhoršujícím se zdravotním stavem musí být oddělena od zbytku hejna. Pastevní rotace umožňuje mimo jiné pořízení krmiv pro zimu. Při plánování jednotlivých skupin by mělo být vzaty v úvahu vlastní cesty v průběhu práce v podniku. Toto je nejen pracovně ekonomické, ale slouží rovněž ke snížení přenosu nemocí. Cesty je třeba směrovat pokud možno od mladých ke starým a od zdravých k nemocným. Zatím co ostatní může být velmi hlučná, nepředstavují pštrosi pro chovatele a sousedy žádný hlukový problém. Avšak kohouti "brumlají" v plemenné sezóně za noci a kuřata volají po svých rodičích tichým, chvějícím se křikem. Pro krotkost pštrosů je důležité, aby byli v častém kontaktu s lidmi (s chovatelem). Pokud se toto neprovádí, tak je třeba počítat s větší divokostí ptáků, která může být zvýrazněna již u mladých zvířat. Z tohoto důvodu je třeba dbát na to, aby ohrady byly lehce dosažitelné (z domova). Výsev pastevních směsí Vlastnost pštrosů oklovávat vojtěšku, tzn. oddělovat zobákem listy podél stonků, umožňuje vojtěšce znovu vyrážet stonek nad trávy a jetel a získat tak svoji konkurenční sílu. To však také znamená, že se nesmí používat bohatě olistěné odrůdy vojtěšky, které ale mají velmi jemné stonky (jako např. orca). Stejně jako u pastvy prasat, je potřeba dávat přednost druhům a odrůdám trav s nízkým obsahem hrubé vlákniny. Při výběru druhů vhodných pro určitá stanoviště pomáhá "popisný seznam druhů trav a zemědělských luskovin" vydaný Spolkovým úřadem pro druhy v Hanoveru. Výsevy uvedené v tab. 26 představují pouze záchytné body. Zkušenost ukazuje, že vysévaná směs představuje sice důležitý základ pro tvorbu všestranného trvalého zeleného porostu, bohatého na výnos. Skutečně rozhodující pro vývoj zeleného porostu jsou ale následující způsoby užitku intenzita ošetřování a hnojení. ¨Vysoký podíl luskovin ve směsích způsobuje nadbytečné hnojení dusíkem. Při výsevu však 30 - 40 kg N/ha podporuje rychlý vývoj mladých rostlin. Sečení v plném květu vojtěšky zvyšuje její vytrvalost. Tab. 26: Směsi pro pastvu pštrosů
Nároky na místo Nároky na místo ptáků jsou uvedeny v tab. 27. V ní uvedené hodnoty jsou minimální, které činí nutností přídavky celkové krmné dávky a skýtají zvířatům jen malé možnosti pohybu. Uváděné rozsahy jsou podmíněny stářím a časem: čím starší je pták a čím delší časové rozpětí, během nichž jsou zvířata chována v ohradě, tím více rozhodující je horní hodnota. Při velikosti ohrady by měla být na paměti skutečnost, že divoké formy zvířat obývají téměř nekonečné plochy: pštrosi milují prostor. Pokud jsou ptáci zásobováni pastvou, tak 1 ha vojtěškové pastvy nebo červeného jetele vystačí pro 8 - 12 dospělých pštrosů. Rozdělením pastevní plochy a dávkování pastvy je přitom možné v době nadměrného růstu (květen/červen) sklízet seno. Tab. 27: Minimální nároky na místo
Oplocení Při založení oplocení ohrad hrají určitou roli dva protichůdné faktory - prostor k pohybu a náklady: - Dlouhé ohrady jsou (pravoúhlé) ohrady se širokým poměrem stran, např. 1 : 15 až 1 : 20. Při dané ploše poskytují dlouhé ohrady více volnosti pohybu ptákům. - Čtvercové ohrady vyžadují méně oplocení a proto jsou v tomto ohledu méně nákladné. Výběhové cesty pro zvířata jsou ale podstatně kratší. Příklad: Při pomyšlení, jak důležitý je pohyb pro zdraví pštrosů, je potřeba upřednostňovat dlouhé ohrady, zvláště když jsou v nich chována kuřata nebo mladí ptáci. Při extenzivním chovu na velmi velkých plochách jsou výše uvedené úvahy zanedbatelné. V následujícím jsou uvedeny některé pokyny k provedení oplocení. Tyto pokyny jsou rovněž užitečné, když je třeba přizpůsobit již stávající ploty chovu pštrosů: - Ploty pro dospělé pštrosy by měly mít minim. 1,8 - 2 m. (Výška plotu závisí na velikosti zvířete: modro a rudokrcí potřebují vyšší ploty něž afričtí černí pštrosi). Horní zakončení tvoří nejlépe silný, dobře viditelný trám. - Plot musí umožnit poskytnout odpor vůči velmi silnému kopnutí pštrosa a být dostatečně stabilní, aby zadržel rozdivočelé a poplašené pštrosy, kteří vyvíjeli nápor na ohradu. Při nejmenším je potřeba pomyslet na hmotu o 150 kg, která naráží při rychlosti 60 km/hod. - Doporučuje se chránit ohradu proti vniknutí psů, aby se zabránilo stresu ze štvaní. (Existují rovněž zprávy o zvědavě svěšených, okousnutých hlavách pštrosů). Oplocení spodního metru drůbežím drátem je důležité zvláště při stálém chovu kuřat. Tam by měl být drátěný plot dokonce zakopán. - Nesmí být používán ostnatý drát (všude na farmě), aby se zabránilo ošklivým poraněním kůže. - Rohy o 90° by měla být zkosené nebo zakulacené, protože ptáci při útěku používají zpravidla vyšlapané cesty na straně ohrad. Přitom běží v 90°rohu v plní rychlosti proti příčné straně. Následkem bývají odřeniny, zlomené kosti a často též smrt. Příklady: b) Druhé řešení je plot z drátěných ok nebo mřížový s šířkou ok, případně mřížoví ne více než 10 cm. Nahoře musí být tento plot ukončený dřevěnou tyčí nebo kovovou trubkou. Toto je sice nejdražší řešení, ale skýtá dobrou robustnost, viditelnost a odstup od psů. c) Nejlevnější řešení je hladký drát ve vzdálenosti 15 cm, podepřený dřevěnými sloupky ve vzdálenosti 10 m a mezi nimi připevněnými dřevěnými lištami pro stabilizaci a lepší viditelnost. Toto (nouzové) řešení je ale velmi neuspokojivé se zřetelem na poranění (zachycení na plotu) a vniknutí vetřelců zvenčí. Kuřata potřebují jenom velmi malý prostor a ne tolik pevné oplocení, proto se u kuřat nabízejí představitelné nebo přenosné mřížové ploty. Krmítka a napáječky Zvýšené umístění nádob je výhodné, protože zvířata do nich nemohou šlapat nebo padat: pštrosi se mohou dostat do pokušení dopřát si studenou lázeň v napáječce. Na dně volně umístěných krmítek je třeba provrtat díry, aby se zabránilo shromažďování dešťové vody. Doporučuje se umístit nad žlaby ochrannou střechu proti špatnému počasí. Přednostní je rovněž krmit zvířata v malé ohradě, přístupné z pastviny, ve které se rovněž provádí ošetřování zvířat. (např. odčervování nebo škubání peří). V tomto případě je potřeba zvířata navyknout na přístup do tohoto prostoru, což velmi ulehčuje shromažďování a ošetřování. Od stáří mladých ptáků je běžnou praxí používat jednoduchá a levná krmítka z rozřezaných
pneumatik traktorů nebo nákl. automobilů. Uplatnění v praxi nacházejí rovněž podélně
rozříznuté sudy z umělé hmoty. Kovové sudy velmi rychle rezaví a neměly by se používat také
pro ostré hrany. Jeslová krmítka na semeno je třeba konstruovat v přiměřené výšce tak, aby
mohla zvířata prostrčit při krmení mřížovým jen hlavu a krk. Hygiena Není možné zcela vyloučit riziko vzniku nemocí nebo jejich zavlečení: hygiena je neustálý boj
na všech frontách. V následujícím je uvedena řada opatření ke zlepšení hygienického stavu: 1. Nestačí jen desinfikovat. Zdaleka největší část hygieny je čištění: Pouze nejlepší desinfekční prostředky nemohou zlikvidovat zárodky, které se udržují pod vrstvou nečistoty. Proto je zásadní: Při výběru čistících a desinfekčních prostředků je potřeba dbát na vzájemnou snášenlivost (viz pokyny výrobce). U desinfekčního prostředku by se měla zvolená koncentrace pohybovat v horní části rozmezí doporučeném výrobcem. 2. Nejdůležitější hygiena vajec a kuřat. K ošetřování by měly být použity ruční desinfekční lázně nebo jednorázové plastikové rukavice, aby se zabránilo přesnou zárodků z ruky na vejce. Dále je třeba mít na zřeteli nebezpečí přenosu z vejce na vejce. Místnost pro líhnutí, líhně a stáje pro kuřata musí být důkladně vyčištěny a desinfikovány. Při ohrožení plísňovými nemocemi mohou být zaplynovány (např. formaldehydem). Líheň by již neměla být plynována po nasazení vajec, protože skořápky jsou propustné pro plyn v obou směrech. Ani ve vyjímečném případě nesmí být líheň plynována v prvním týdnu líhnutí, protože toto by bezpečně usmrtilo embryo. 3. Karanténní a izolační stanice musí být zcela odděleny od zbytku farmy. Nejlépe je zřídit
karanténu na vzdáleném provozu. 4. Měl by být dodržován pracovní plán od mladých po stará a od mladých po stará a od zdravých po nemocná. Např.: Místnost pro líhnutí kuřata mladí ptáci dospělí ptáci karanténní stanice izolační stanice. 5. Desinfekční průchozí lázně by měly umístěny u - vchodu do místnosti líhnutí 6. Výkaly se odstraňují ze stáje pro kuřata co nejčastěji jek je možné. 7. Pokud možno musí být zabráněno každému přenosu nemocí. Potencionální přenašeči nemocí jsou: - Kontaminovaný ventilační vzduch. Přívod vzduchu je potřeba umístit nahoře a výstup dole.
Ventilační vzduch by měl být filtrován. Získávání peří Peří se poprvé získává při uzrání mladého opeření ve stáří cca 16 měsíců. Rozlišují se tři způsoby získávání peří: Stříhání Odstřihnutí peří 2 cm nad kůží. Odstřihávají se hlavně bílá pera křídel a ocasu, někteří farmáři stříhají také horní krycí peří. (Nářadí: nůžky na růže s kovářským řezem). Hlavní cíl stříhání je získat péra v období nejvyšší hodnoty a připravit rovnoměrný růst peří. Péra jsou plně vyvinuta asi 6 měsíců po zahájené růstu a ještě nejsou opotřebována, jsou tedy komerčně nejcennější. V tomto období není ale ještě zralý brk, tzn. je ještě prokrvován. Vytahování ještě nezralých brk způsobuje bolest a vysokou ztrátu krve, při které by mohla zvířata zahynout. Vytahování brk Vytahování předtím sestřihaných zralých brk kleštěmi. Brko je zralé, jestliže vnější pochva
obnažena až na kůži. Brka jsou zralá asi 2 měsíce po stříhání. Jestliže má špička brka ještě
červený bod, tak brka nejsou ještě dostatečně zralá a je nutné vytahování brk odložit o jeden
týden. Škubání Vytahování peří jednou rukou za současné podpory násadce pera palcem a ukazovákem druhé ruky. Doporučuje se škubat jed jednotlivá pera, aby se šetřila kůže a peří. S výjimkou ustřižených per se škubají všechna ostatní péra. Peří na hřbetě by se nemělo škubat vzhledem k nebezpečí popálení sluncem. Škubání a trhání brk by mělo být prováděno v jednom pracovním procesu, aby se snížila četnost ošetřování. Popsaná získávání peří lze považovat za urychlení přirozeného pelichání. Posledně uvedené je dlouhodobý proces, který má za následek nerovnoměrné získávání peří špatné kvality. Peří by se mělo sklízet, i když se neuvažuje s jeho komerčním použitím. Při přirozeném pelichání vyráží nová péra ze starých. Na toto svědivé dráždění reagují pštrosi "hlazením": zvířata klovají mrtvá péra a zkoušejí je vytáhnout. Tím si způsobují poranění cenné kůže a dokonce otevřené rány. Při tvorbě správné doby pro trhání brk hrají roli následující: 1. Trhání brk by mělo být začleněno do biologického rytmu pštrosů, kteří se chtějí na začátku tokání vystavit na obdiv v nejlepším péřovém oděvu. Pštrosi by neměli být vpouštěni do chovných ohrad "v brkách", tzn. s ostříhanými péry. 2. Velmi studené počasí v době trhání pér může mít za následek trvalou neexistenci per. 3. Péra jsou opět plně vyvinuta 6 měsíců po jejich vytrhání a mohou být sestříhána. Protože jsou brka zralá k vytrhávání dva měsíce po stříhání, lze za vhodných klimatických podmínek získávat peří každých 8 měsíců (8mi měsíční systém). 4. Různé systémy organizace, obzvláště získávání peří, lze kombinovat: V příslušných stále teplých klimatických zónách může být použit 8mi měsíční systém. Tím lze získat tři sklizně peří ve dvou letech. (Při takovémto intenzivním péřovém hospodářství nemůže být ovšem zajištěna vysoká kvalita za časové období více než 4 - 5 let). Při jednoletém systému jsou pštrosi chováni na půl roku "v brkách". Alternativně mohou výt získávána péra z křídel ročně a ostatní peří v 8mi měsíčních rytmech. 5. Pro synchronizaci doby sklizně mladých, různě starých ptáků nebo pro vystříhání se nevhodných chladných ročních období, může být vytrhávání brk zrychleno nebo zpomaleno. Chovem zvířat na nízké úrovni výživy se urychluje uzrávání brk a tím se vyvolává jejich vytrhávání. Zpomalování naproti tomu znamená: Chov déle než 2 měsíce "v brkách". 6. Optimální kvalita peří vyžaduje optimální výživu. Smit doporučuje mírně snížit úroveň výživy ptáků krátce před stříháním pér křídel. Opačně by mělo být opět zvýšeno krmení 2 - 3 týdny pře trháním brk, aby byla poskytnuta nejlepší výživa na začátku růstu nového peří. Porážení
Vyobrazení 10: Vedení řezu pro stahování kůže Běžné porážení pštrosů ve velkém počtu se uskutečňuje dosud jen v jižní Africe (téměř 100 tis. zvířat za rok v centrálních jatkách v Oudtshorn). V zemích, ve kterých teprve vzniká chov pštrosů, přicházejí k nutnému porážení dosud jen potencionální chovná zvířata. Jakmile bude fáze výstavby dostatečně velké populace chovných zvířat ukončena, toto se také změní. Typické stáří pštrosů při porážce je 14 - 16 měsíců. V tomto časovém období se může získat v průměru 1,25 m2 kůže, 35 kg masa a 2 kg peří na jednoho ptáka. Bezprostředně před porážkou se oškube peří ptákům. Zvíře je omráčeno elektrickým šokem, zavěšeno za nohy a je otevřena krční tepna pod hlavou. Vykrvácení poraženého zvířete trvá asi 10 minut. Potom se vytrhají ještě zbylá péra, odsekne se hlava a nohy. Po zavěšení za křídla se oddělí kůže a potom vnitřnosti a následně se provede zdravotní vyšetření. Smit popisuje následující techniku stažení kůže, která je ilustrována v grafu 10: "… nožem se nařízne kůže zezadu, počínaje u prvního prstního kloubu a nahoru až k nožnímu kloubu, řez se vede podél nožního kloubu nebo ke středu vnitřní strany stehna až se s řezem skončí nad břichem. Stejný proces se provede u druhé nohy. Potom se řeže od spodní strany zobáku středem přes krk, prsní dutinu a břicho až ke "Sphinkteru" kloaky. Křídlo se natáhne a vede se povrchový řez od krku/přechodu prsní dutiny poněkud pod řadou pér rovně až k vnitřnímu loketnímu kloubu. Kůže je nyní oddělena, přičemž se vychází od hlavy, prstů a loktů. Po oddělení kůže se umyje nečistota a krev a doškube ještě zbývající peří." Nyní se na mokrou kůži natře směs 15 - 20 liber soli s naftalínem (v poměru naftalín : soli = 1 : 100) a kůže se pak zvlní, že nemůže unikat žádná šťáva … Pokud nemohou být kůže hned vzdáleny … mel by být zabaleny do dvojitých plastikových pytlů a zavázány do pevného balíku." Tři čtvrtiny komerčně využitelného masa lze najít na nohou. Zbytek je rozptýlen na zbylém těle a odnímá se ještě v teplém stavu, aby se spořil chladící prostor. V jižní Africe se uplatňuje následující zpracovávání jatečného těla: Po té, co ustane kontrakce svalů u ohýbačů, asi 2 hodiny po smrti, oddělí se noha od zbylého jetečního těla. Celé jatečné tělo se potom chladí při 0°C 24 hodin až vnitřní teplota osáhne 7°C. Při této teplotě se dokončí proces oddělení nohou a noha se rozdělí na maso určené na filet, steak, biltong, uzeniny/průmyslové maso. Tabulka 28 znázorňuje, z jakých podílů se stává jatečné tělo pštrosa. Bederní část (srovnatelná s telecí svíčkovou), může být rozdělena na kotlety, krk (srovnatelný s volskou oháňkou) se počítá i k masu do polévky. Ocas, jediná část pštrosího trupu bohatá na tuk může být grilována nebo rovněž použita na polévky. V jižní Africe se zbytek masa strojově zbaví končetin a zpracuje na masovou moučku. Kosti se rozemelou na kostní moučku. (Ustanovení jednotlivých zemí s ohledem na přenosy zvířecích nákaz musí být zde dodržována. V Německu je výroba masové a kostní moučky povolena jen v určitých nákladech). Z pštrosa ve stáří 14 měsíců se získá asi 3,5 kg filetu, 6,3 steaku a 9,7 kg biltongu - viz tab. 28). Použitím běžných metod za účelem zjemnění může být poměr filet : steak : biltong posunut doleva , to znamená, může být zastoupen více filet, popř. steak. Metody použité pro zjemnění masa jsou elektrická stimulace (10 min po smrti při 45 V DC, 10 Hz na 4 min.) a podtlakové urychlování (1 den po smrti + 4°C po 7 dní), přičemž poslední jmenovaná vykazuje lepší efekt.
Tab. 28: Komerční podíly jatečného trupu pštrosa.
|
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
